Co je to košer??

Co je to košer?? Slovo košer znamená řádný, čistý nebo akceptovatelný a jako takové je užíváno v anglickém jazyce. Samotná pravidla...

-----------------------------------------------------------------------------------------------

Pravidla košer stravovacích zvyků

 

Kašrut

(hebrejsky ?????????) je soubor stravovacích zvyků v judaismu. Jedná se o celou sestavu pravidel pro rituální čistotu jídla židovské kuchyně. Název kašrut je etymologicky odvozen od slova ???, kašer (v aškenázské výslovnosti hebrejštiny košer), což doslova znamená vhodný, přeneseně pak rituálně čistý. Košer se obecně používá ve vztahu ke gastronomii, v širším slova smyslu ale označuje v judaismu vše, co je povolené, vhodné nebo správné („košer“ tak mohou být i tfilin nebo Sefer Tora). Vhodnost pokrmů a nápojů určuje Tóra, která je normativním zdrojem židovského náboženského práva (halacha). Jedním z názorů je i ten, že kašrut je vyvozen z hygienických norem a z empirických zkušeností života na poušti. Tóra stanovuje druhy zvířat, která jsou povolena k jídlu i která jsou zakázána. Předpisy nastavené Tórou byly nadále rozpracovány a vyloženy v halachických dílech (Talmud, Šulchan Aruch)

 

Zákaz požívání krve

Tóra celkem na třech místech zapovídá židům konzumaci zvířecí (i jakékoli jiné) krve (Lv 17, 11; 17, 14; Dt 12:23). Krev je připodobňována k duši a k životu. Proto se při porážce musí krev odstranit. Velká část vyteče během samotné porážky. Poté je maso uloženo do vodní lázně a důkladně prosoleno, čímž se odstraní zbytky krve. Ze savců Tóra povoluje jíst všechny sudokopytníky, kteří přežvykují (hovězí, skopové, kozí). Povolena jsou nejen domácí zvířata, ale i některé druhy zvěře, které splňují uvedené parametry (jelenovití, zubr apod.). Některé čisté druhy jsou však zakázány z důvodu chybějící tradice (např. pštros nebo králík).

 

Zvíře musí být rituálně správným způsobem poraženo pro tento účel vyškoleným řezníkem – šochetem. Porážka sama se nazývá šchita. Šchita se provádí dokonale hladkým a ostrým nožem bez špičky, kterým šochet bez přerušení přetne hrtan a jícen zvířete. Jelikož jsou přitom zpravidla přeříznuty i krční tepny zvířete, zvíře rychle vykrvácí a umírá. Cílem je m. j. zbavit zvíře zbytečné bolesti a stresu. Před dalším zpracováním masa je nejprve důkladně odstraněna krev, zpravidla nasolením (melichou).

 

Ptáci

 

Z ptáků jsou povoleny pouze ty druhy, jež Tóra výslovně nezakazuje. V praxi to znamená, že k jídlu jsou zakázáni dravci, mrchožrouti a masožravci - v drtivé většině se jedná o druhy, které byly ve starověku zbožšťovány a byly centrem kultu. Povolené druhy jsou drůbež (kuře, slepice, kachna, husa, krůta, kohout) a holoubata či křepelky. Také ptáci musí být řádně poraženi formou šchity a nasoleni za účelem odstranění krve z masa.

 

Ryby a vodní živočichové

Z ryb jsou košer ty druhy, které mají ploutve a šupiny. U šupin se však jedná pouze o ktenoidní a cykloidní šupiny, jelikož další dva druhy šupin - ganoidní a placoidní - jsou podobné zubovině (přeměněné kostní plátky či kožní výběžky pokryté sklovinou). Ryby není třeba zbavovat krve a patří do skupiny "parve" potravin.

 

Hmyz

Téměř všechny druhy hmyzu jsou zakázány ke konzumaci, výjimku tvoří čtyři druhy kobylek, které Tóra povoluje (Lev 11, 20-23, Dt 14, 19-20). Tradice jezení těchto kobylek se zachovala v některých jemenitských komunitách.

 

 

Šchita

Šchita je rituální porážka zvířat podle židovských náboženských předpisů (halachy). Odkaz na existenci rituálních pravidel porážky najdeme v Dt 21, 12, podrobně se pak šchitou zabývají první dvě kapitoly traktátu Chulin. Pravidla šchity nalezneme v základních halachických kodifikacích Mišne Tóra a Jore Dea (§§ 1–28). Zvíře usmrcené jakýmkoli jiným způsobem je, stejně jako zvíře, které zemřelo samo od sebe, považováno za zdechlinu (nevela) a je židům přísně zakázáno ke konzumaci. Nevelu je však možno zpracovat pro technické účely, nakrmit s ní zvířata nebo ji prodat.

 

Předpoklady

Ke šchitě jsou způsobilé pouze „čisté“ druhy dobytka, zvěře a ptáků; ryby šchitu nepotřebují a je možno je usmrtit jiným vhodným postupem. „Nečistá“ zvířata jsou považována za zdechlinu bez ohledu na to, jakým způsobem byla poražena. Šochetem může být pouze věřící a praktikující dospělý žid, který složil zkoušku osvědčující dobré znalosti pravidel šchity, dovednost a dostatečnou fyzickou odolnost.

 

Nůž

Pro šchitu se dnes používá speciální nůž z kvalitní nerezové oceli. Nůž má charakteristiký obdélníkový tvar s rukojetí. Jeho délka by měla odpovídat přibližně dvojnásobku šířky krku poráženého zvířete. Příliš dlouhý nebo příliš krátký nůž může způsobit „přitlačení“, které šchitu zneplatňuje. Běžně se užívají tři typy nožů: krátký pro ptactvo a drůbež, středně velký pro „lehký dobytek“ (ovce a kozy), a velký pro „hovězí dobytek“. Nůž určený na šchitu se nepoužívá na žádný jiný účel. Nůž musí být ostrý a jeho ostří dokonale hladké; sebemenší vada či zub způsobuje neplatnost porážky. Šochet musí umět nůž do této podoby nabrousit a musí jej před porážkou i po ní zkontrolovat. Kontrola se provádí tak, že šochet lehce přiloží nehet k ostří a opakovaně s ním pohybuje nahoru a dolů po ostří při různém naklonění nože. Kontrola nože vyžaduje mimořádné soustředění a je jednou z podstatných částí zkoušky šocheta.

 

Základní pravidla šchity

Při šchitě speciálně vyškolený řezník (šochet) přeřízne měkké partie na krku zvířete; řez by měl dojít až k páteři, neměl by ji však zasáhnout. Má-li být řez v pořádku, musí přetnout hrtan i jícen zvířete (u ptáků stačí jeden z nich); tyto trubice jsou proto označované jako „znaky“ (simanim). Jelikož jsou přitom zpravidla přeříznuty i krční tepny zvířete, dochází v důsledku poklesu krevního tlaku k okamžité ztrátě vědomí a následnému rychlému vykrvácení. Po šchitě se obvykle tělo zvířete ještě chvíli pohybuje – tyto pohyby označované jako pirkus jsou považovány za projev činnosti odumírající nervové soustavy a v případě sanitární porážky nemocného nebo poraněného zvířete slouží jako doklad o tom, že zvíře nezemřelo ještě před porážkou.

 

Pět pravidel šchity

1. Přerušení (šehija): Porážka musí být provedena jedním nepřerušovaným řezem. Je možné pohybovat nožem tam a zpět, ale pohyb nesmí být přerušen. 2. Přitlačení (drasa): Šochet musí řezat pohybem tam a zpět, nikoli pouze tlačit na nůž shora dolů. 3. Překrytí nože (chalada): Nůž musí být po celou dobu porážky odkrytý. Není možné např. Zabodnout nůž do krku a přetnout simanim pohybem zevnitř ven. Je třeba dávat pozor také na to, aby při řezu nedošlo k překrytí nože např. srstí nebo peřím zvířete. 4. Řez mimo určené místo (hagrama): Řez musí být přetnout hrtan a jícen v určeném místě (pásmu). Je-li řez veden příliš blízko hlavě či tělu, je porážka neplatná. V případě pochybnosti o tomto aspektu šchity je třeba po porážce vyjmout a zkontrolovat příslušný siman. 5. Vytržení (ikur): Simanim nesmí být před porážkou ani během porážky vytrženy z místa, kde jsou přirozeně přirostlé ani odtrženy jeden od druhého.

 

Kontrola

Po zaříznutí zvířete je třeba ověřit, zda šchita proběhla v pořádku.

 

1. Šochet je povinen zkontrolovat, zda byly správně přeříznuty simanim (hrtan a jícen) na krku zvířete. Simanim nemusejí být přeříznuty celé, stačí, když je přeříznuta větší část. U ptáků navíc stačí, když je takto přeříznut pouze jeden ze simanů. Tato kontrola se provádí buď vizuálně nebo hmatem.

 

2. Šochet musí zkontrolovat nůž i po porážce, aby si ověřil, že během porážky nebyla narušena hladkost ostří. Najde-li na ostří vadu, porážka je neplatná a zvíře je zakázané ke konzumaci. Nůž se opláchne a kontroluje obvyklým způsobem nehtem. Kontrola simanim i kontrola nože je ještě součástí šchity a za její provedení je odpovědný šochet. Je-li výsledek negativní, zvíře je prohlášno za nevela a zakázáno židům ke konzumaci.

 

3. Proběhla-li šchita v pořádku, je třeba dále zkontrolovat, zda zvíře nebylo postiženo nemocí nebo zraněním, které by je řadilo to kategorie taref (trejfe). Povinně se kontrolují u dobytka plíce; v případě podezření na výskyt jiné vady se provádějí ještě další kontroly, a to i u ptáků. Prošlo-li zvíře i touto kontrolou, je z halachického hlediska povolené ke konzumaci.

 

4. Veterinární prohlídka není halachicky výslovně vyžadována, ale může být předepsána státními zákony. Někdy je podřazena pod halachický požadavek ochrany života a zdraví.

 

Zpracování poraženého zvířete

I když je zvíře poraženo rituálně správným způsobem, jsou některé jeho části zakázány a je potřeba je před zpracováním odstranit. Zakázané jsou:

 

• krev zvířete,

 

• určité části tuku (chelev),

 

• nerv zvaný gid ha-naše.

 

Nikur

Odstranění zakázaného tuku a gid ha-naše se nazývá nikur a stejně jako šchita a bedika vyžaduje, aby ji prováděla vyškolená a zkušená osoba. Aškenazim nikur nedělají a konzumují pouze přední část zvířete, která problematické tuky a nervy neobsahuje.

 

Odstranění krve

Konzumace krve dobytka, zvěře a ptáků je přísně zakázána, proto je před dalším zpracováním potřeba odstranit i zbytky krve, které jsou obsaženy v mase a vnitřnostech. Pro odstranění krve se používají dva způsoby: • namočení: maso se důkladně očistí, zcela se ponoří do čisté vody a nechá se stát. • nasolení (melicha): maso se důkladně očistí, ze všech stran pokryje hrubou solí a nechá hodinu stát tak, aby vytékající šťáva mohla odtékat. Poté se sůl důkladně opláchne. Některé vnitřnosti mají pro nasolování zvláštní pravidla. • opláchnutí: maso se důkladně namočí ve třech oddělených nádobách s vodou. • opečení (clia): maso se opeče na ohni tak, aby vytékající šťáva mohla odkapávat. Tento způsob je důkladnější a dá se použít i v některých případech, kdy nasolení není dostačující metoda. Na rybí krev se zákaz nevztahuje a je možné ji konzumovat, pokud je jako rybí zřetelně označena (například přidáním šupin do nádoby s krví).

 

Přikrytí krve

Po porážce ptáků nebo zvěře (ne dobytka) je šochet povinen provést „přikrytí krve“ (kisuj dam). Krev se při porážce nechá vytéct na sypkou půdu nebo prach, do kterých se může vsáknout, a po porážce se na příslušné místo nasype další prach.

 

Trejfe a nevela

Opakem košer potravin jsou potraviny, které jsou trejfe (?????, z hebrejského ??????? trefa, rozsápaná mršina). Trejfe jsou všechna zvířata, která jsou Tórou zapovězená. Jedná se především o masožravce, býložravé savce - lichokopytníky a zvířata bez kopyt, plody moře, již zmíněné dravé a zakázané ptáky a vepře. Zvířata, která jsou sice košer, ale nebyla poražena rituálně vhodným způsobem, jsou klasifikována jako nevela (?????, doslova zdechlina). Také tato zvířata jsou zakázána ke konzumaci. Nevelu je ovšem možné dát nebo prodat někomu, kdo se zákony kašrutu není povinen řídit. Věřící žid se ale konzumace takového masa musí vyvarovat.

 

Mléko a maso

Jednou z hlavních charakteristik kašrutu a celé židovské kultury je zákaz mísení masitých a mléčných potravin. Zákaz je vyvozován z nařízení Tóry „Nebudeš vařit mládě (kůzle) v mléce jeho matky“ (Ex 23, 19; 34, 26; Dt 14, 21). Celkem trojí opakování zákazu vyložili rabíni tak, že je zakázáno tepelně upravovat maso košer dobytka společně s mlékem, výsledný produkt konzumovat a je zakázáno z něj mít jakýkoli prospěch (není možné pokrm prodat nežidovi jako v případě nevely). Pozdější rabínské omezení (gezera) rozšířilo z obavy před možným přestoupením zákona zákaz na mísení jakéhokoli masa (včetně drůbeže, ale ne ryby) a mléka nebo mléčných výrobků. Další omezení zahrnovalo rozdělení nádobí (příbory atd.) na mléčné a masité. Dnes se můžeme setkat s rozdělenými ledničkami, v izraelských hotelech také s dvojí kuchyní. Důvod pro rozdělení nádobí je ten, že každý pokrm, který je uvařen v nádobě, zanechává v této nádobě „chuť“ (ta’am). Tento ta’am pak mohou získat i pokrmy, které se vaří v nádobě později a tak dojít ke smísení masitého a mléčného ta’am. Ta’am není možné odstranit pouhým umytím, ale nádobí se musí „vykošerovat“ (viz níže).

Pokud se mléčný a masitý produkt smíchá, je považován za trejfe a je zakázáno jej jíst. Výjimkou je když jedna z částí tvoří méně než 1/60 celého pokrmu (hypoteticky např. kdyby do 60 litrů masového vývaru nateklo méně, než 1 litr mléka) a stalo se tak neúmyslně nebo se tak stalo v tak malém množství, že si toho nikdo nepovšiml a člověk, který jídlo konzumuje, o tom neví. Nádoby, ve kterých se vaří jak mléčné tak i masité výrobky rovněž nejsou košer a pokrm v nich uvařený je trejfe.

Je také zakázáno konzumovat masitý pokrm a ihned po něm konzumovat pokrm mléčný, u některých mléčných výrobků (tvrdé sýry) platí toto pravidlo i naopak. Lhůta, která musí uplynout mezi konzumacemi, je různá. Podle nizozemského ritu jedna hodina, podle německého tři hodiny, podle východního (polského) musí uplynout hodin šest.

 

Parve

Potraviny, které nejsou ani masitého ani mléčného původu, se označují slovem parve (?????). Parve potraviny se mohou konzumovat jak s mlékem, tak i s masem. Pokud je ale parve potravina uvařená např. v masitém hrnci společně s charif (potraviny pikantní a pálivé - cibule, česnek, některé druhy koření), získává charakter masitého pokrmu (charif má tu vlastnost, že ta’am „vytáhne“ z nádoby a přijme jej do celého pokrmu). Stejně tak je tomu v případě vaření v mléčných nádobách. Proto zbožní židé mají zvláštní nádoby i na parve. Parve jsou všechny potraviny rostlinného původu (zelenina, ovoce, houby), ovšem pouze za předpokladu, že byly zkontrolovány, zda neobsahují červy, hmyz apod. Mezi parve potraviny patří rovněž ryba a povolené druhy kobylek, které nejsou považovány za „maso“. Většina ortodoxních židů ale rybu s masem nejí nebo používá na obojí zvláštní nadobí, neboť následují talmudickou tradici, podle které je nevhodné pro zdraví člověka konzumovat maso a rybu zároveň. Parve je rovněž sójové mléko. Z živočišných produktů patří do kategorie parve vejce povolených ptáků a také med.

 

Glatt košer a Košer le-mehadrin

Glatt košer (??? ???) je vyšší standard košer stravy. Glatt (v němčině a jidiš) znamná „hladký“ a v tomto případě odkazuje na plíce zabitého zvířete, které by měly být bez výrůstků apod. Pokud se dají výrůstky odstranit seškrábnutím, maso je košer ale ne Glatt košer. Sefardští židé považují košer maso pouze takové, které je podle aškenázských kritérií Glatt košer. Košer le-mehadrin (??? ???????) označuje výrobek, který byl zhotoven se zvláštní péčí a tak, aby byl kromě „rituální vhodnosti“ i krásný. Hebrejský výraz hadar (???) znamená doslova „krásný“. Košer le-mehadrin mohou být jak potraviny (je možné se setkat i s výrazem „Glatt košer le-mehadrin“), tak věci (tfilin, talit, svitek do mezuzy apod.). V případě, že se jedná o zvlášť kvalitní (a většinou také velmi drahé) zboží, se používá jako značka nejvyšší kvality termín

Mehadrin min ha-mehadrin (?????? ?? ???????), dosl. „nejkrásnější z krásných“.

 

Košer le-Pesach

Zvláštní kapitolu tvoří potraviny a nápoje s označením Košer le-Pesach (??? ????). Na Pesach platí zvláštní stravovací předpisy, které kromě běžných omezení zahrnují i zákaz konzumace kvásku a běžných obilovin, včetně všech výrobků z nich. Během Pesachu je tedy nutné zbavit domácnost a kuchyni všeho kvašeného (chamec ??? a so’ar ????). Během svátku je pak doporučeno konzumovat pouze ty potraviny, které mají označení košer le-Pesach. Mezi aškenázskými a sefardskými židy existují rozdíly, sefardští židé například konzumují o Pesachu rýži, stejně tak jako další druhy semen a zrní, označovaných jako kitnijot. Kitnijot jsou naopak v aškenázské kuchyni během Pesachu zakázané.

 

Výrobky rostlinného původu

Rostlinné potraviny jsou obvykle považovány za méně problémové z hlediska kašrutu. Obecně jsou povoleny ke konzumaci všechny druhy rostlin, včetně těch, které vznikly zakázaným křížením. Potraviny, které přitahují hmyz, (mouka, košťálová zelenina aj.) je však potřeba před zpracováním nebo konzumací zkontrolovat. Pro výrobky z Izraele platí ještě některá další omezení ohledně desátků, prvotin atp.

Přísnější pravidla platí pro víno a hroznovou šťávu. Dokud nejsou tepelně zpracovány (např. pasterizací nebo destilací), může jakoukoli manipulaci s nimi provádět pouze věřící a praktikující Žid. Pro skladování, převážení nebo distribuci kýmkoli jiným musí být uzavřeny a zajištěny dvojí pečetí.

 

Přísady

Řada přísad nesplňuje parametry košer - želatina, některé emulgátory apod., protože se vyrábějí ze zakázaných látek. V České republice je rovněž problém u potravin, které by mohly být košer, ale při jejichž výrobě není dodržen postup (například není zaručeno, že se nádoby nepoužívají současně na mléko a maso apod.).

 

Košerování nádob

Nádobí a příbory se košerují pokud

• se nádoba stala trejfe (např. smícháním masa a mléka nebo nekošer potravinou) • nastává Pesach a nádobí je potřeba vykošerovat od chamecu - kvašeného.

 

Nádobí vyrobené z kovu, hliníku či kamene je možné vykošerovat. Podmínkou je, aby nádobí bylo z jednoho materiálu (před košerováním je nutné odmontovat všechny části např. z plastu) a nebylo 24 hodin používáno. Teplovzdorné sklo, teflon, hliněné a smaltované nádobí, porcelán, který by se vařením zničil a nádobí, které není možné zcela vyčistit (např. válec na těsto) není možné vykošerovat. Před samotným procesem je nutné nádobí a všechny předměty určené ke košerování důkladně vyčistit.

 

Vyváření - Hag’ala

Obecně platí zásada, že nádobí může být vykošerováno pouze tím způsobem, jakým bylo znečištěno. Nádobí, které bylo znečištěno vařením neb podáváním horkých jídel (což se týká především hrnců, talířů a příborů) mohou být vykošerována tak, že se převaří (hag’ala - ?????). V praxi to znamená, že se nádobí ponoří na několik sekund do vroucí vody. Tím se stává košer. Podobným způsobem je možné vykošerovat kuchyňskou linku (vylitím vroucí vody) nebo mikrovlnnou troubu (plná sklenice vody se vloží do trouby, která se následně nechá zapnutá na nejvyšší výkon cca 10 minut). Vaření působí na nádobí tak, že chamec nebo ta’am „vytáhne“ ven. Z toho důvodu se nádoba musí ponořit pouze na několik sekund, neboť v případě, že by byla ve vodě ponechána déle, hrozí nebezpečí, že se do ní chamec nebo ta’am skrze var opět „vrátí“.

 

Libun

V případě pánví a grilů, do kterých se nečistota dostává skrze plamen, je nutné použít rovněž plamen. Této technice se říká libun (dosl. „vybělení“). Rozlišujeme mezi libun kal (lehký) a libun chamur (těžký). Lehkým libunem je možné vykošerovat pánve, které je nutné rozpálit na otevřeném ohni na teplotu zhruba 100-200 °C, libun chamur znamená rozpálit předmět (pánev, rošty) do ruda, aby z něj při doteku jiným předmětem odletovaly jiskry. Protože libun je technika velmi náročná a může nádobí poškodit, doporučuje se mít raději zvláštní sadu nádobí na Pesach, pokud má být pánev či rošt vykošerován z důvodu trejfe, doporučuje se rovněž zvážit, zda není výhodnější koupit věc novou.

-------------------------------------------------------------------------------------

Zákony a nařízení košer však pocházejí z bible, konkrétně jsou uvedeny v talmudu a jiných židovských tradicích. Tyto zákony a nařízení jsou aplikovány po staletí, za všech podmínek a situací, stejně jako v dávných dobách i v době dnešní – moderní – pod stálým dohledem Jistě znáte některá více či méně známá pravidla a požadavky, ale můžete být také překvapeni rozsahem zákazů a regulací, o kterých ani netušíte.

 

Bible zná základní kategorie potravin, které nejsou košer. Mezi tyto kategorie patří určité druhy drůbeže, ryb (stejně tak jako vepř, králík, orel, sova, mečoun anebo žralok), veškeré dary moře, hmyz a dravci. Druhy, které jsou povoleny a jsou považovány za košer, pak musí být poraženy speciální technikou, to vše za přesně určených podmínek. Dále pak mezi základní pravidla patří, že maso a mléko nesmí být vyráběno ani konzumováno společně.

 

Proč tedy tolik potravin potřebuje košer dohled při výrobě? Tak například: proč bramborové lupínky a obiloviny nejsou automaticky košer, když neobsahují maso, drůbež, rybu nebo hmyz? Odpověď je jednoduchá: Veškeré suroviny použité při výrobě musí být taktéž košer. Tak tedy: obiloviny nemusí být košer, protože mohou obsahovat dochucovadla, která mohou zahrnovat pižmo získané z lasicovité šelmy (která není košer). Bramborové lupínky pak nemusí být košer, pokud je rostlinný olej užitý při smažení dezodorizován na vybavení, které je využíváno pro výrobu loje (vepřového). Prakticky vzato vybavení, které je používáno pro tepelné zpracování potravin, jež nejsou košer, nemůže být použito při výrobě košer potravin bez toho, aniž by bylo předem schváleno pro výrobu košer potravin.

 

 

Námi nabízení KOSHER BOSKOWITZER HONIK má několikanásobnou certifikaci pro košer potraviny, v BIO kvalitě a pod stálým dohledem . V názvu produktu je současně uveden region plnění se silnou historií židovství.

------------------------------------------------------------------------------------------------

 

 

Historie

Jedním z nejvýznamnějších středisek židovského osídlení na Moravě- vedle Mikulova, Třebíče, Uherského Brodu, Holešova a Prostějova- byly od středověku až do nové doby též Boskovice. První Židé se zde usídlili poměrně záhy po založení městečka, přičemž podstatnou okolností se stala poloha Boskovic, jako stanice, při dálkových obchodních cestách. Nejstarší písemná zpráva o Židu a Boskovicích se vztahuje již k r. 1343 (B. Bretholz ji uvádí ve své sbírce pramenů k dějinám moravských Židů ve středověku pod č. 40).

 

Židovská obec se za příznivých okolností zdárně rozvíjela, nejpravděpodobnější datum jejího vzniku je však až v první polovině 16. století. Záhy po jejím konstituování musíme předpokládat existenci hřbitova, synagogy a dalších institucí, nezbytných k chodu pospolitosti. Ve svých právech však byly společensky opovrhovaní Židé vůči ostatnímu obyvatelstvu velmi omezeni a byli předmětem jejich silné nevraživosti- např. z r. 1565 známe nařízení o přísném zákazu prodeje zboží po okolních vesnicích (tzv. hauzírnictví). Obec měla svého vlastního rychtáře (prvně zmíněn r. 1567), jenž podléhal pravomoci městské správy-purkmistra. Dávnou existenci židovské školy připomíná spor r. 1591 mezi Jakobem z Kunštátu a Lazarem z Lipníka o místo rektora v boskovické škole cheder.

Omezené prostorové možnosti v ghettu vedly k tomu, že boskovská židovská čtvrť se ve své historii stala mnohokrát dějištěm tragédií, které ji poznamenaly: r. 1715-1716 zemřelo při morové epidemii několik stovek Židů a 142 křesťanů (měšťané tehdy dali zatlouct brány do ghetta, aby se nákaza nešířila), z četných požárů je třeba jmenovat r. 1696, 1823, (kdy 1. května lehla téměř celá čtvrť popelem), 1870, 1882, 1906, (kdy 22. července došlo ke katastrofálnímu výbuchu hořlavin ve sklepě obchodu Nathana Ultmanna.

Od 15. -16. stol. se Židé stále více věnovali obchodu a řemeslům, což dokládají archívní záznamy z té doby, které jmenují v Boskovicích koželuha, ševce, jircháře, mečíře, sklenáře, zlatníka, hrnčíře. K r. 1799 se např. váže záznam, že se Židé dokonce mohli stávat, po schválení boskovického magistrátu, mistry v tamním řeznickém cechu (žádosti o vstup do cechu kožešnického však byly tehdy zamítnuty).

Uvolněním z těsných středověkých podmínek a předsudků okolního obyvatelstva se staly částečně osvícenské snahy z 90. let 18. století a naplno až emancipace r. 1848. Boskovická židovská obec se změnila v politicky samostatné městečko s vlastním starostou, policií a od r. 1863 též hasičským sborem. Ze všech židovských obcí na Moravě měli tehdy pouze boskovická a holešovská obec dokonce i samostatný katastr. Židovská obec si udržovala dlouho svou osobitost a lpěla na tradicích, vytvořených především v 17. a 18. století.

 

Ve druhé polovině 19. stol. však nastal nezadržitelný přesun movitějších židovských obyvatel z ghetta do křesťanské čtvrti a migrace do velkých měst, kde byly příznivější ekonomické podmínky. Někdejší židovská čtvrť se stala postupně domovem sociálně slabších vrstev společnosti (Židů a křesťanů). Politicky samostatná židovská obec byla zrušena 15. 7. 1919 a sloučena s městem. Židé si po náboženské stránce svéráz ponechávali, ale v občanském životě se postupně asimilovali s okolním prostředím.

Tragickým vyvrcholením staleté existence židovské pospolitosti Boskovic se stala nacistická rasová perzekuce v letech 1939-45.

 

Ghetto

Prvotní židovské sídliště v Boskovicích je kladeno některými staršími autory, podle ničím nepodložených hypotéz do východního předměstí Bělé. Jiné dobové zprávy však- jistě přesněji- uvádějí, že se Židé prvně začali usazovat se svolením majitele hradu "pod tvrzí u tří sklípků". Nepochybně se tím myslelo v úvozu pod hradem, v těsné blízkosti městečka, kolem Doubravské či Podhradské cesty. V době, kdy městečko mělo již za sebou v podstatě pravidelné založení (ze 13. stol.), vzniká o něco později při jeho jihozápadní straně, vlastně na humnech, svérázný, rostlý, nepravidelný útvar židovské čtvrti. Rozdílnost půdorysné a hmotové skladby obou sídlišť je na první pohled patrná a jenom dokládá složité postavení židovského obyvatelstva ve středověku.

Nejstarší část zástavby židovské čtvrti předpokládáme podle nalezených architektonických fragmentů (kamenných portálů ve sklepích domů, pozdně gotických nebo raně renesančních) v prostředních blocích mezi náměstím U vážné studny, ulicí U koupadel a Traplovou, s přihlédnutím, že značná část těchto domů byla vlastně podél důležité Doubravské cesty. Přibližně střed okrajové plochy, jíž se ghetto přimykalo k městskému jádru, zaujala synagoga židovské obce. V 17. stol., se podle dobového označení, prostírá židovská čtvrť od "kopce" ke "studni vážné" a odtud až k "parkánu pana faráře". Po třicetileté válce /ale spíše až v 18. století/ přibyla k tomuto areálu enkláva vlomu do křesťanského města při dnešní Zborovské ulici.

Počátkem 18. století s nástupem rodu Dietrichštejnů, jako držitelů panství, došlo k velkému plošnému rozšíření areálu jihovýchodním směrem k rezidenci (Plačkova ulice) a k severozápadu (Bílkova ulice) v trase původní komunikace Doubravické = Podhradské = Židovské. Epocha barokních dietrichštejnských úprav dodala čtvrti poněkud významnějšího vzhledu, ale budovala přitom na starších renesančních základech. V 19. století již došlo k menšímu doplnění areálu výstavbou domků na obvodu, na dosud volných parcelách tzv. židovských zahrad, západně a jižně. Poslední rozšíření ghetta proběhlo ve dvacátých letech 20. století o část bývalého zámeckého parku. Rozdíl mezi původním jádrem ghetta s nepravidelnými bloky, jejichž nestejnoměrnost v parcelním členění byla ještě násobena reálným dělením domů, a mezi nejnovějším rozšířením s poměrně stejnoměrnými, dost pravidelně řazenými parcelami ulic plačkovy a Bílkovi, je při bližším průzkumu patrný.

Zástavba ghetta přirozeným způsobem a velmi vynalézavě využívá terénní konfigurace, čehož je užito k řadě situačních efektů. Čtvrť je příkladem, kdy za nepříznivých terénních podmínek v úvozu, je každá plocha maximálně exploatována až do krajních možností (např. U vážné studny s kvelby). Plocha daná k dispozici ghettu se nemohla zvětšovat, tedy se drolila na stále menší parcely. Půdorysná struktura čtvrtě je velmi členitá, Nestejně velké a tvarované bloky, či dokonce samostatné domy, oddělují křivolaké uličky. Celkově zde má zástavba domů mnohem drobnější měřítko, než u městského jádra. Domy jsou ponejvíce dvoupodlažní s podsklepením. I když bylo jejich architektonické provedení poměrně jednoduché, bylo v průběhu let postupně komplikováno řadou přístavků, nástaveb, přílepků a kolen. Z historicky podmíněných důvodů (aby pojaly všechno obyvatelstvo přelidněné čtvrti v dané ploše), bývaly tyto domy stavěny velmi úsporně, s maximální mírou zastavění parcely, a často vzájemně stavebně provázané. Častým jevem zde bývá tzv. kondominium, tj. rozdělení domu na několik dílových vlastníků, a to buď horizontálně, nebo vertikálně.

Mezi architektonické prvky typické pro zdejší židovskou čtvrt patří též zdůraznění nároží budov arkýři na kamenných konzolách, jako bylo uplatněno např. u domů Plačkova č. 10/čp.59, Traplova č. 5/čp. 12 (zbořen), Zborovská č. 6/čp. 2(zbořen).

Architektonický výraz domovní zástavby byl ovlivněn v průběhu staletí, často po požárech, řadou stavebních slohů (gotické portálky, renesanční osnovy domů a klenby, barokní štíty a klenby), avšak dnešní vnější vzhled ghetta je převážně určen pozdně klasicistní, tj. empírovou přestavbou po požáru r. 1823, kdy byla čtvrť záhy ve svém původním rozsahu a parcelním dělením bloků a domů znovu vybudována. Na řadě domů se v rustikalizovaném pojetí uplatňují ornamentální prvky (motivy palmet a reliéfních vějířů, volutové konzolky a zubořez), které byly převzaty z výzdoby tehdy realizovaného zámeckého průčelí(1819-1826)- toto ztvárnění můžeme vidět např. na průčelí domu Plačkova č.3/čp.79a, U vážné studny č.3/čp.58, U koupadel č.6/čp.16.

Ze zajímavých stavebních detailů na domech zaslouží ještě pozornosti kamenná, často profilovaná, ostění vstupů s nadsvětlíkem (např. u domů Plačkova č. 6/čp. 81, U vážné studny č.15/čp.45), železné pobíjené okenice(na domech Zborovská č.9/čp.89, Bílkova č.2/čp.23), hodnotné klenby (např. u domů Plačkova č.25/čp.69b, Zborovská č.5/čp.90), či dřevěné trámové stropy. Působivým historickým dokladem jsou dochovaná značení starých popisných čísel-v plechové desce na čelní fasádě domu Plačkova 6 - Nro LXXXI, reliéfní štukový nápis Nro LVII v nadpraží domu U vážné studny č.5/čp.57, či v kamenném ostění vstupu vytesané Nro 39 u domu Bílkova č.13/čp.39. Zcela originální památku však představuje štukový znak ve tvaru štítu, s korunou a hebrejským textem, umístěný na bočním průčelí domu U templu č.10/čp.18 v úrovni patra, mezi dvěma okny.

S jistým zobecněním lze z pohledu funkční diferenciace v areálu židovské čtvrti sledovat okrsek duchovní- synagogální (na severozápadním okraji) a okrsek obchodní (při náměstí U vážné studny). Areál tak tvoří svým způsobem vyspělou městskou miniaturu na periferii skutečného města. Synagogy boskovické židovské obce jsou popsány v další kapitole samostatně. Z ostatních nezbytných institucí je nutné jmenovat obecní dům, čili radnici židovské obce, jež bývala v domě Bílkova č.7/čp.43. S obecním domem částečně provozně souvisel špitál židovské obce, nacházející se ještě začátkem 20. století v domku Joštova č.10/čp.43 v Úzké uličce, též zvané Ve špitálku či Ve špitálkách. Rabinát se nalézal v domě Plačkova č.45/čp.60, ačkoli poslední boskovický rabín Isidor Reich již bydlel zcela mimo židovskou čtvrť (v Průchodní ulici).

Nejstarší zpráva o židovské škole v Boskovicích se vztahuje již k r. 1591 (viz. výše), r. 1597 uváděn jako její rektor Beneš Žid. Po josefinských reformách byla změněna triviální školu s hlavním vyučovacím jazykem německým, přičemž kromě toho působily též četné soukromé pokoutní školy, r. 1853 povýšena na školu hlavní. Situována byla v domě Pod klášterem č.3/čp.97 (zbořen), od devadesátých let 19. století umístěna v budově Bílkova č.7/čp.43a na místo radnice. Jako ponejvíce čtyřtřídní škola existovala až do roku 1919.

Další důležitou institucí v židovské čtvrti byla rituální ponorná lázeň-situována byla zcela logicky na nejnižším místě (původního rozsahu ghetta) při potůčku, který tehdy vedl středem úvozu a směřoval od lázní (jak nám dokládá ještě plán židovské čtvrti z r. 1846) západně od rybníka-dnes zasypaného. Budova židovských lázní U koupadel č.8/čp.102 pochází v dnešní podobě z r. 1844, je to patrový dům zajímavé dispozice s připojeným dlouhým přízemním křídlem, s nezvyklým motivem arkády o 10 obloucích otevřené do dvora-je zde 7 ko´jí vanových lázní, pravděpodobně až z pozdějších úprav r. 1924. Původní bazén pro rituální koupel je snad zachován pod podlahou v hlavním klenutém prostoru, v přízemí budovy. V r. 1994 byla pracovníky Muzea Boskovicka objevena soukormá ponorná rituální lázeň v sklepě domu Zborovská 9.

V domě Traplova č. 1/čp.4 byla situována odedávna knížecí palírna (znázorněná již na prospektu města z r. 1728 ze sbírky Dismase z Hofferů-pod č.15), s krčmou zvanou "arenda". Pronajímání panských palíren, potašoven, mýt do pachtu Židům. bývalo tehdy naprosto obvyklé.

Nové židovské masné krámy vyrovnávaly terénní rozdíl uprostřed náměstí U vážné studny, říkalo se jim též kvelby, později celé jako rampa, ke konci 19. století sloužily tyto klenuté místnosti jako hasičská zbrojnice.

Oddělení židovské čtvrti od ostatních částí židovského města bylo realizováno na dvou nejfrekventovanějších místech branami, na zbylých místech řetězy či dráty. Od severu od náměstí v tehdejší úzké uličce V bráně (dnes Zborovské) bývaly za sebou dvě brány-křesťanská a židovská (ta odstraněna po r. 1880). Ze strany východní uzavírá ústí Doubravické-Plačkovy ul. od ulice Hradní jediná dochovaná brána, jejíž dnešní výraz pochází z konce 18. století. Brána je opatřena patníky a kamenným , jednoduše profilovaným ostěním a segmentovým záklenkem. V ohradní zdi, kousek výše od této brány směrem k zámku, jsou v Hradní ulici zazděné oblouky dalších dvou bran, z nichž tou krajní vedla cesta do záhumní židovské čtvrti těsně za domky Plačkovy ulice, jež dříve neměly dvorky a zahrádky. V r. 1926 hrabě Mensdorf-Pouilly daroval obyvatelům těchto domků část podzámeckého parku na zahrádky. Majitelé domků za to museli zazdít bránu, přeložit cestu na nynější místo a postavit novou ohradní zeď zámeckého parku.

V pěti dalších uličkách vymezovaly těsný prostor židovské čtvrti od okolního světa hraniční dráty nebo řetězy: mezi domem Traplova č.14 a rohem ohradní zdi farské zahrady (zde je dokonce dodnes zachována železná tyč, na níž se drát připevňoval!), mezi domy č.29 a 46 v Bílkově ulici, v ústí uličky Ve špitálku do Joštovy ulice, šikmo při ústí Zástřizlovy ulice do Joštovy a u domu Velenova č.14/čp.98 do ulice V zahradách.

Oddělení (eruw) židovské čtvrti od křesťanských částí města se muselo provádět vždy na neděli a na svátky. Za tuto hranici nesměli Židé o křesťanských svátcích chodit a nesměli se tam zakupovat. Plochy navazující na židovskou čtvrť západně (za ulicí V síňkách) a jižně (za Joštovou ul) byly nazývány "židovské zahrady", také dodnes se čtvrt v jižním sektoru vedle zámeckého parku jmenuje V zahradách.

Dostatečné zásobování vodou zajišťovaly četné studny-nejdůležitější byla trojramenná pumpa, stojící uprostřed náměstí, která mu dala jméno U vážné studny (voda ze studny se vážila do nádob nošených na vahadle). Odtud byla voda též vedena do kamenné kašny pozdně barokních tvarů při domě U koupadel č.3/čp.17, jíž se říkalo též "kašna smrti"). Zřízena byla v r. 1856 jako rezervoár vody pro židovské lázně, na boku vytesán letopočet 1875. Plán židovské čtvrti z r. 1846 zachycuje situování ještě dalších čtyř studní. Častým zjevem jsou i studny ukryté ve sklepeních jednotlivých domů.

Povrch ulice a náměstí ghetta byl zpevněn dlážděním z nepravidelných oblázků, tzv. kočičích hlav, jež se na značné ploše dochovalo tam, kde nebylo nahrazeno pravidelnou dlažbou z žulových kostek nebo kde dílo nezničili asfaltéři.

Hlavní ulice procházející židovskou čtvrtí byla dříve nazývána Doubravickou, též Podhradskou či Židovskou. Na počátku našeho století byly ulice v ghettu zvány Templová, Low-beerova, Školní, Plačkova, V bráně a zámecká. Po druhé světové válce nalézáme označení ulic Bílkova, Joštova, Plačkova, Pod klášterem, Traplova, U koupadel, U templu, U vážné studny, Velenova, Ve špitálku, V síňkách, Zástřizlova a Zborovská. V r. 1957 bylo konstatováno, že při celkové rozloze židovské čtvrti 49,623 m čtverečních tvořily zastavěné plochy 23,055 m čtver., komunikace 14,728 m čtver., a zahrádky 8,327 m čtver., Pouze u 30 domů existovaly malé zahrádky, ostatní byly s malým dvorkem nebo zcela bez něj. Dnešní stav je pochopitelně zcela odlišný.

 

Synagogy

Boskovická židovská obec musela mít nepochybně záhy od svého konstituování svůj boží dům, nebo alespoň modlitebnu, tehdy nejspíše dřevěnou. Vzhled této původní, renesanční stavby neznáme, předpokládáme však, že byla situována v dnešní pozici na obvodu městského jádra, za humny domů na náměstí, a že to mohla být jednoduchá, jednolodní budova s rovným trámovým stropem, menších rozměrů, v hodnotě dnešního hlavního sálu. Základní obrys současné synagogy pochází z r. 1638, kdy ji pro židovskou obec vybudoval stavitel italského původu Sylvestr Fiota.

 

S početním nárůstem členů židovské obce koncem 17. stol. však již templ v této velikosti nevyhovoval, proto byl v r. 1698 zcela přebudován a rozšířen v barokním slohu. K severní straně budovy byla přistavěna loď (zaklenutá plochou křížovou klenbou) s galerií pro ženy v patře (zaklenutou valeně s výsečemi), boční stěna na galerii prolomena velkým stlačeným obloukem. K západní stěně templu přistavěna předsíň s hlavním vstupem a rovněž s galerií pro ženy v patře. Hlavní sál byl zaklenut klášterní klenbou, jejíž svorník zdobí znak tehdejšího majitele panství Leopolda z Dietrichštejnu, který zřejmě na pořízení této výstavné a nákladné stavby finančně přispěl. Synagoga tak získala v podstatě výslednou hmotu, volně stojící, jednopatrové budovy obdélného půdorysu se strmou sedlovou střechou.

Dispozice synagogy, zvané pro odlišení maior, čili větší, je tradiční: na východní stěně umístěna schránka na tóru (aron ha-kodeš), v protější, západní stěně je vstup z předsíně, uprostřed sálu je vyvýšené řečniště (bima, neboli almemor), kolem dřevěné lavice pro muže, galerie v patře určená pro ženy. Strop, stěny sálu i přístaveb byly zdobeny barokní ornamentální freskovou výmalbou s rostlinnými motivy, dělenými do přesně ohraničených polí, s rituálními texty v hebrejštině. Většina maleb je na šedobílém podkladě, květy a listy v barvách bílé, žluté, oranžové, červené a zelené, zvýrazněny černou konturou. Rostlinné ornamenty, zdůrazňující kresebnost, vycházejí z motivů lidového umění.

Synagoga byla v průběhu staletí několikrát upravována. Ve 20. letech 19. století byla vestavěna při zadní stěně sálu empírová, dřevěná tribuna pro ženy, na dvojici kamenných sloupů s kanelováním, přístupná schodištěm z mezipatra. Z té doby jsou též další dřevěné prvky vybavení (vstupní dveře do synagogy a hlavního sálu, obložení stěn), ozdobná mříž oddělující galerii od sálu, mříž almemoru, ušlechtilé provlékané mříže v oknech a mosazné lustry.

Ve 30. letech 19. stol. byla synagoga- společně tehdy s přestavovaným farním kostelem (1845-1847) a stejným autorem Andreasem Schrothem- stavebně adaptována v módním, gotizujícím, romantickém duchu. Okna hlavního sálu, dosud segmentově zaklenutá, obdržela vzhled vysokých okenních otvorů, ukončených lomenými oblouky, dobově upraven hlavní portál s profilovaným pískovcovým ostěním (a snad tehdy i osazen balkón s ornamentální mříží nad vstupem z blanenské litiny) a v interiéru kamenná architektura aron ha- kodeše s polychromií.

V r. 1892 bylo na východní straně templu zřízeno nouzové železné schodiště k ženské galerii. Podle písemných zpráv byla synagoga opět důkladně opravena r. 1908 za tzv. císařského jubilea (tzn. k 60. výročí panování císaře Františka Josefa I.) - tehdy pravděpodobně osazeny v oknech sálu barevné vitráže a stěny interiéru vymalovány dekorativní historizující malbou.

Konečně v letech 1935-1936 realizována podle návrhu vynikajícího funkcionalistického architekta Arnošta Wiesnera citlivá obnova a výtvarné sjednocení interiéru- stěny vymalovány opět bíle,přičemž na dvou místech (na oblouku severní stěny hlavního sálu a na křížení galerií pro ženy v patře v severozápadním rohu) byly odkryty a restaurovány původní barokní malby, těžké lustry doplněny malými reflektory, umístěnými na římse, oddělující klenbu od nosné zdi, opraveny postupně almemoru a aron ha- kodeše.

Za okupace sloužila budova jako skladiště nábytku, šatstva a knih, tedy věcí odebraných násilně deportovaným židovským obyvatelům Boskovic, po r. 1945 dále využívána ke skladování, např. v letech 1959-1962 v nájmu n.p. Minerva Boskovice. V r. 1963 přešla synagoga z rukou židovské náboženské obce v Brně do vlastnictví MěstNV Boskovice, aby dále sloužila jako sklad stavebních potřeb. V předsíni, v níž se dodnes zachovaly dvě kasičky a kamenná mísa na umývání rukou, byly v úkrytu ve výklenku u schodů v r. 1990 náhodně nalezeny uschované hebrejské liturgické knihy. Studii rekonstrukce synagogy s využitím ke kulturně-společenským účelům (koncertní a výstavní síň) zpracoval v roce 1979 arch. J. Czernay, na níž navazovala další studie arch. Kozumplíkové (Stavoprojekt, závod Brno-město 1986), která však investorem požadované provozní zázemí budovy řešila nepřijatelně ztvárněnou přístavbou. V neustálém očekávání rekonstrukce tak budova dožila ve velmi zchátralém stavu do dnešních dnů, málo platné, že je státem chráněná jako významná kulturní památka.

 

V literatuře byla přesto označována za nejstarší boží dům v Boskovicích tzv. synagoga minor (menší), též zvaná staronová škola, ač první doložitelnou zprávu o ní máme až z 18. stol. Svou formou to vlastně byla součást prostého jednopatrového domku v Traplově ulici č. 7/čp.12a, S nevýraznou klasicistní fasádou o čtyřech okenních osách. Samotná modlitebna se nacházela v prostorné klenuté síni, v podstatě do dvora a pod úrovní terénu- dolů se sestupovalo po osmi schodech. Synagogální sál o rozměrech 835*525 cm a světlé výšce klenby 330 cm pojmul asi 100 lidí, schránka na tóru byla nezvykle, uprostřed delší strany situována k východu, prostor pro ženy byl v navazující chodbovité místnosti při západní straně, opticky propojen klenutými průhledy ve zdivu (arkádami). Ostatní místnosti přízemí a patra domu sloužily jako studovna a útulek židovských žáků- bachorim, neboť zde působil s proslulou školou talmudu jako jejich učitel rabín Samuel ha- Lévi. Od počátku 20. století po úbytku židovských obyvatel sloužil templ výhradně jako bet ha- midraš (studovna náboženských knih), soustřeďovali se zde také přívrženci ortodoxního pojetí židovského náboženství. Synagoga minor byla v provozu od počátku 2. světové války, v pol. 50.let však již byla budova v dezolátním stavu a zanedlouho zdemolována.

V r. 1884 byla zřízena v Boskovicích třetí synagoga, spíše modlitebna v nadačním domě, který věnoval Nathan Low- Beer židovské obci k poctě svých rodičů, v domě Traplova č.10. Opět to byl jednopatrový řadový dům o třech okenních osách, architektonicky nevýrazný, s hebrejským nápisem na průčelí. Modlitebna se nalézala v zadní části přízemí, měla rozměry 450*395 cm a světlou výšku klenby 270 cm a byla podle svědectví vyjímečně zaklenuta. Navštěvována byla rovněž ortodoxními příslušníky židovské obce. V patře domu bývala židovská spořitelna a chudobinec. Po 2. svět. válce sloužil dům k bytovým účelům, načež byl opuštěn, chátral, až byl v r. 1983 zbořen.

Kromě těchto tří synagog měla boskovická židovská obec v dobách svého rozkvětu v pol. 19. století a doznívání ve druhé pol. 19. století k dispozici ještě modlitebnu v budově židovské školy (pravděpodobně v domě Pod klášterem č.3/čp.97). O vysokých svátcích navíc zřizovala pátou modlitebnu v židovské školce (budova neidentifikována).

 

Hřbitov

Nepochybně nedlouho po svém konstituování si boskovická židovská obec musela zřídit své vlastní pohřebiště. O tom, kde se nejstarší hřbitov nacházel, nám však chybí hodnověrné historické zprávy. Ve vlastivědné literatuře jsou zmiňovány tři různé lokality pro jeho umístění, jednak při údajném starším židovském sídlišti na východním předměstí v Bělé, dále na jižním či východním svahu hradního kopce poblíž vyhlídky, dříve prý nazývaném "kohenský vrch" a konečně jihozápadně města ve směru dnešního hřbitova, ale blíže ghettu, přibližně v místech zobrazených na plánu Boskovic z r. 1702, na jehož přesnost ovšem nelze spoléhat, a na pohledu na město Boskovice z r. 1728 ze sbírky Dismase z Hofferů, i když se jedná o schematickou perspektivní zkratku kreslíře, jenž zachytil nový hřbitov. Pro existenci žádné z těchto tří lokalit nemáme důkazy, stejně jako není pravdou tvrzení obsažené v Goldovi (viz literatura), že se v depozitáři městského muzea nacházejí kamenné náhrobky z původního starého židovského hřbitova. zdá se, že nejblíže pravdě by mohla bít třetí varianta, zvláště když připustíme, že zbytky starého hřbitova mohly být zasypány či zlikvidovány při terénních úpravách pro budovaný zámecký park. Jasno v celé záležitosti může v budoucnu přinést nejspíše náhodný archeologický nález.

Dnešní Boskovický židovský hřbitov se nalézá na jihozápadním okraji města, asi 500 m od náměstí, v poměrně příkrém svahu se sklonem k severozápadu pod zámeckou oborou, na kopci, jenž se nejméně od 16. století nazývá Srák či Sráček. Jedná se tady o typické situování židovského hřbitova "na kopci za městem" tak, aby se na něj tehdejší občané nemuseli dívat. Již sám tvar hřbitova- značně složitý- vypovídá o členitosti terénu, do něhož byl položen a o postupném rozšiřování plochy. Nejstarší část pohřebiště představuje jihozápadní sektor (pozemek parc. č. 960/1), k němuž byly postupně přičleněny pozemky v severozápadním sektoru (č. p. 960/2) a severovýchodním sektoru (č. p. 951)- tomu by mohli odpovídat listinné zprávy o dvojím rozšíření hřbitova na počátku 18. století (r.1704) a na počátku 20. století. Horní, jihozápadní část posledně jmenované plochy již zůstala neobsazena hroby. Celková rozloha hřbitova 14 528 metrů čtverečních řadí boskovický hřbitov mezi nejrozsáhlejší žid. hřbitovy v našich zemích.

Hřbitov je téměř po celém obvodě ohrazen zdí, původně kamennou z místního materiálu- opuky, jež byla v souvislosti s posledním rozšiřováním areálu na počátku století opravena a doplněna cihelnou zdí se zpevňujícími pilířky. Na několika místech zídky můžeme ještě dnes spatřit zazděné, nevelké, kamenné desky s hebrejským označením sekcí hřbitova (a arabskou číslicí). Menší úseky spadlé zídky byly v nedávné době (r. 1981) provizorně vyspraveny drátěným pletivem. Vstup na hřbitov tvoří dvě kované brány (vyrobené a osazené v r. 1982) uprostřed severní fronty, přičemž ta východní, blíže k městu, je v původní trase přístupu ke hřbitovu, poté sloužila jako vjezdová brána pro pohřební povozy jedoucí přímo k márnici, stojící dnes uprostřed plochy pohřebiště, zatímco pěší přicházely západněji položenou bránou a k márnici museli vystoupit (podél dětského pohřebiště-o levé straně) po majestátním kamenném schodišti, lemovaném ještě donedávna kompletním železným zábradlím. Márnice bývala menší, velmi jednoduchá, kamenná stavba obdélného půdorysu, se sedlovou střechou, z níž dnes stojí jen zbytky obvodových zdí. Dosud však zde můžeme spatřit dvě zazděné kamenné desky s hebrejskými rituálními texty a kamennou nádobu na omývání rukou.

 

Na ploše hřbitova se nalézá kolem dvou a půl tisíce kamenných náhrobků, které jsou jedinečnou památkou na generace židovských obyvatel Boskovic a zároveň přehlídkou zručnosti místních kameníků. Nejstarší zjištěný náhrobek pochází z r. 1640 a od něj vede souvislá řada jednotlivých vývojových typů náhrobních kamenů až do 30. let našeho století. K nejvýznačnějším patří barokní náhrobky tzv. jihomoravského či mikulovského typu z pol.18. století zdobené rustikalizovanými dobovými ornamentálními prvky (volutami, lasturami), často též s použitím rostlinných motivů (např. lilie).

 

Starší náhrobky (od přibližně pol. 19. století) se svým pojetím dosti odlišují od novodobých kamenů. Jsou vytesány v pískovci, opuce, méně žule a mramoru, zpravidla obdélného tvaru na výšku, s rozmanitým ukončením, nejvíce půlkruhovým či segmentovým, ale též pravoúhlým, trojúhelným nebo složitěji tvarovaným, v těžišti plochy hebrejský nápis se jménem zemřelého a s bližším udáním jeho osobnosti, rodu, charakterových vlastností či díla. V horní části kamene bývá často reliéfně vytesán určitý znak jako symbolika jména, vlastností či zaměstnání zemřelého (zde koruna, dva lvíčci držící korunu, květy- růže, rostliny v květináči, či dvě proti sobě v oblouku jako častý motiv, dvě srdce, dvě dlaně kmene kohenů, džbán s podnosem- levitská souprava).

Novodobé náhrobky jsou zpravidla rozměrnější, buď tvaru obelisku či obdélníku osazeného na délku, materiál mramor, černá a světlá žula, nápisy vytesány německy, ojediněle česky, výzdoba pouze ojediněle. Tyto náhrobky se nalézají v novějších partií hřbitova v severozápadní části plochy (zde mezi staršími kameny) a v severovýchodní části (zde výhradně), mezi plánovitě vysazenými lípami.

Náhrobky byly odedávna osazovány pravidelně v řadách po vrstevnicích, tedy od severovýchodu k jihozápadu, čelem dolů do údolí, tj. k severozápadu. Mezi jednotlivými sekcemi vedou málo znatelné cestičky. Traduje se, že čestná místa se nalézala v dolní, přístupnější části hřbitova a čím výše položená místa byla určena pro chudší souvěrce.

Dnešní stav hřbitova, u něhož přirozená péče potomků byla násilně přervánaa je vlastně opuštěný, není příznivý. Svou negativní roli sehrává nevhodné umístění na prudkém svahu, kde jsou kameny dešťovou vodou podemílány a káceny, dále použití málo kvalitního pískovcového a opukového kamene, jenž nepřečkal staletí a silně zvětral, zarostení celé plochy hřbitova stromy a keři (břízami, jasany, jeřáby, šípky), jenž svými kořeny vyvracejí náhrobky a konečně odlehlost místa, pro níž se stává hřbitov snadno objektem a cílem vandalského ničení (pokácení desítek náhrobků v letech 1957, 1986, 1989). O udržení pietního charakteru hřbitovního areálu se podle svých skromných možností stará majitel Židovská náboženská obec v Brně.

Na hřbitově sní svůj věčný spánek řada význačných osobností zdejší židovské obce, především učení rabíni Samuel ha- Levi (řečený Machazit ha- Šekel, zemřel 1806), Mose ben Hirš ha- Lévi Ungar (zemřel 1814) a Abraham Placzek (zemřel 1884), dále např. Cebi Hirš, představený židovské obce (zemřel 1756). Přibližně uprostřed severovýchodního sektoru mezi novodobými náhrobky je umístěn památník třiceti padlým židovským vojákům z Boskovic v letech I. světové války 1914-1918. Boskovický židovský hřbitov je památkově chráněn, přičemž společně se hřbitovy v Mikulově, Holešově a Třebíči je na Moravě pro své hodnoty ceněn nejvýše. Svou starobylostí se řadí k unikátním památkám svého druhu u nás.

Speciální nabídka

© 2017 Všechny práva vyhrazena, Včelpo, s.r.o., Obora 108, 679 01 Obora, Vytvořilo Foreveryone